Díl #1 Smlouva o digitálním obsahu – Co je to digitální obsah a týká se právě vás?

O tom, co přináší spotřebitelská novela (tlačítková, tříkrálová apod.) pro e-shopy a poskytovatele služeb byly už napsány stohy (mimo jiné i náš článek zde). Méně už se však mluví o jejím dopadu na vývojáře a jiné poskytovatele digitálních služeb a obsahu. Rozhodli jsme se proto, že připravíme krátkou sérii článků o tom, jaký dopad bude mít novela na poskytovatele digitálního obsahu a služeb a jak se na ní správně připravit. V tomto prvním díle vám ve stručnosti shrneme, co je a není digitální obsah, digitální služba a na koho se vlastně vztahuje.

Novela přichází – Odkud a pro koho?

Nová úprava poskytování digitálního obsahu a služeb k mám přichází především díky směrnici 2019/770 o některých aspektech smluv o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb (odkaz zde). Tato směrnice, společně se směrnicí 2019/771 o některých aspektech smluv o prodeji zboží tvoří základní pilíř rozsáhlé novelizace českého civilního práva, konkrétně pak především zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Všechny tyto novely jsou nechvalně známé pod různými jmény, nejčastěji pak pod pojmy “spotřebitelská novela” či “tlačítková novela”.

Toliko k nudnému úvodu a nezbytným zdrojům – důležité je, co přináší a jak bude dopadat na jednotlivé oblasti podnikání. Naše série článků se zaměřuje především na nový smluvní typ, který novelizace přináší v § 2389a občanského zákoníku, tedy na smlouvu o poskytování digitálního obsahu. Nový smluvní typ upravuje situace, kdy se poskytovatel zavazuje zpřístupnit uživateli digitální obsah a uživatel se zavazuje za tento obsah hradit odměnu. Všichni poskytovatelé digitálního obsahu a služeb se musí nové úpravě přizpůsobit.

Podmínka úplatnosti, aneb i osobními údaji se dá platit

Nová práva a povinnosti se vztahují na takové poskytování digitálního obsahu, v rámci kterého se uživatel zavazuje uhradit odměnu. Ta nemusí nutně spočívat pouze v penězích – odměna může být i v podobě virtuální měny, pokud tato slouží jako platební metoda. Bude se tak vztahovat mimo jiné i na obsah či služby, hrazené prostřednictvím kryptoměn.

Zákon dále velmi dobře reaguje na realitu dnešní doby, která se dá shrnout ve známém rčení “Pokud je produkt zdarma, produkt jste vy”. Zákon proto považuje poskytování za odměnu i situaci, kdy uživatel poskytuje poskytovateli své osobní údaje nad rámec těch, které poskytovatel potřebuje pro provozování služby či které zpracovává z důvodu naplnění zákonných požadavků. Dokud tedy poskytovatel zpracovává údaje, které potřebuje pro fakturaci a řádné doručení digtálního obsahu uživateli, či zpracovává osobní údaje například pro to, aby splnil zákonné podmínky stanovené AML a KYC předpisy, nebude se taková situace považovat za “placení osobními údaji”. Na druhou stranu předávání osobních údajů za účelem remarketingu či pokročilé analytiky již pod tuto definici spadne a poskytování takové služby pod regulaci poskytování digitálního obsahu podřazeno bude. Naprosto typickým případem tak bude poskytování sociálních sítí, přestože jsou bezplatné. 

Co spadá pod digitální obsah a digitální služby?

V první řadě je třeba pamatovat, že český zákonodárce zvolil při implementaci směrnice zvolil lehce odlišnou techniku, než zákonodárce evropský, která může pro nepozorného čtenáře působit matoucím dojmem. Zatímco směrnice přichází s definicemi jak digitálního obsahu, tak digitální služby a následně tyto obě definice používá napříč předpisem, český zákonodárce přichází s definicí digitálního obsahu a pod tento digitální obsah podřazuje i digitální služby. Nenechte se proto při čtení českého zákona zmást – všude, kde zmiňuje digitální obsah, platí stejné pravidlo i pro digitální službu. Co tedy vše pod pojmy digitální obsah a digitální služby spadá?

Definice byla uchopena velmi široce. Digitální obsah ve smyslu českého § 2389a občanského zákona je třeba chápat jako každou věc v digitální osobě. Směrnice pak hovoří o datech, které byly v digitální podobě vytvořeny a poskytovány. Digitálním obsahem tak budou například počítačové programy, aplikace, video a audiosoubory, digitální hry, e-knihy či jiné elektronické publikace.

Digitální služby potom směrnice definuje buď jako službu, která umožňuje spotřebiteli vytvářet, zpracovávat nebo uchovávat data v digitální podobě nebo k nim mít přístup, nebo jako službu, která umožňuje sdílení dat v digitální podobě nahraných nebo vytvořených spotřebitelem či jinými uživateli této služby nebo jakoukoli jinou interakci s těmito daty. Jak bylo uvedeno výše, česká implementace podřazuje pod digitální obsah v § 2389t stanovením toho, že Ustanovení o poskytování digitálního obsahu se použijí obdobně i na případy, kdy se poskytovatel zavazuje uživateli poskytovat službu, která uživateli umožňuje vytvářet, zpracovávat či uchovávat data v digitální podobě nebo k nim přistupovat, sdílet data v digitální podobě nahraná či vytvořená tímto nebo jiným uživatelem této služby anebo jakoukoli jinou interakci s těmito daty (služba digitálního obsahu).

Jako služby digitálního obsahu je proto třeba chápat služby, které umožňují vytvářet, zpracovávat nebo uchovávat data v digitální podobě nebo k nim mít přístup, jako je většina produktů poskytovaných skrze software-as-a-service, sdílení videa a audiozáznamů a jiných souborů, zpracování textu nebo her nabízených v prostředí cloud computingu, či sociální média.

Tak jinak – co není digitální obsah a služba?

Vzhledem k velmi široké definici je nasnadě se možná více zabývat tím, co zákon z definice digitálního obsahu výslovně vylučuje. Vyloučení je stanoveno v § 2389u, přičemž se jedná především o některé služby elektronických komunikací, služby poskytování zdravotní péče, hry, sázky, losu či finanční služby. Specifickou vyloučenou oblastí je potom situace, kdy je digitální obsah poskytován široké veřejnosti jinak, než přenosem signálu, jako např. součást představení či akce – tedy např. v rámci divadelní hry či veřejného představení.

Z působnosti regulace je dále vyloučen open-source software či software poskytovaný pod některou ze svobodných licencí. Toto vyloučení je doplněno o podmínku, že takový digitální obsah je poskytován bezplatně a pokud software užívá osobní údaje pouze za účelem zlepšování bezpečnosti, kompatibility a interoperability tohoto softwaru. Vyloučení tedy bude mít zvláštní význam pro digitální obsah distribuovaný open-source licencemi či pod liencemi typu GPL, MIT, Apache apod.

Zcela zvláštní kategorií, která nejen že je vyloučena z definice digitálního obsahu, ale dokonce je řešena zcela separátní úpravou, je kategorie tzv. věci s digitálními prvky (či, použijeme-li definici směrnic – zboží s digitálními prvky). Za ty je třeba chápat takové hmotné movité předměty, jež obsahují digitální obsah či digitální službu nebo jsou s digitálním obsahem či digitální službou propojeny, a to takovým způsobem, že by nepřítomnost digitálního obsahu či digitální služby bránila tomu, aby dané zboží plnilo své funkce. Byť se jedná o poměrně krkolomnou definici, v praxi se bude jednat primárně o situace, kdy má být uživateli poskytnuto zboží společně s digitálním obsahem, přičemž tento digitální obsah je známý a předem očekávatelný již na základě uzavřené kupní smlouvy. Pokud tedy chytrý telefon na základě kupní smlouvy přislibuje standardní aplikace, jako je například aplikace budíku nebo fotoaparátu, nebudou tyto aplikace spadat pod digitální obsah, nýbrž se na ně bude vztahovat úprava pro věc s digitálními prvky. Je přitom nerozhodné, zda tato aplikace bude do přístroje předem nainstalována, zda bude teprve stažena, či jestli ji poskytuje třetí strana. Na druhou stranu, digitální obsah neobsažený v kupní smlouvě, který není nezbytný k užívání věci již pod tuto definici nespadne a proto např. aplikace sociální sítě, stažená do telefonu po koupi již se bude řídit režimem pro digitální službu. Věci s digitálními prvky se řídí separátní úpravou pro zboží, kterou v tomto seriálu nepokrýváme, nicméně se zcela jistě zajímá pro zajímavou oblast, kterou se jistě v budoucnu zabývat budeme též.

Našli jste se?

Jak z článku vyplývá, subjektů, kteří pod novou regulaci budou spadat, bude skutečně velké množství. Ať už se rozhodnete s novelou v rámci vašeho podnikání naložit jakkoliv, pamatujte na to, že změny budou účinné k 6. lednu 2023, přičemž od tohoto okamžiku by tak vaše podnikání mělo splňovat všechna nová pravidla. Proč to má smysl? V první řadě vám to dá vyšší kontrolu nad tím, která pravidla se na vás skutečně vztahovat budou a umožní vám v rámci možností ohnout tato pravidla alespoň částečně ve váš prospěch. Zároveň zde je vždy nejen hrozba peněžité sankce za nedodržení, ale i nebezpečí neplatnosti smluv, které se svými uživateli uzavřete.

V příštích článcích si řekneme, jaká práva a povinnosti na vás novela klade a jak se s nimi ve svém podnikání popasovat. Pokud však nechcete čekat, neváhejte nám dát vědět a rádi s vámi projdeme, jak regulace dopadá právě na vaše podnikání.